Od žvýkacích klacíků po bělicí pásky. Čím naši předci bělili své úsměvy?

Péče o chrup doprovází lidstvo od dob, kdy se člověk stal člověkem. Prvními čistícími pomůckami byly obyčejné větvičky, o pár desítek tisíc let později se přidal popel. Ryze zdravotní funkce čištění zubů rázem získala i estetický ráz; pevné látky přítomné v popelu sklovinu obrušovaly – a spolu s ní mizela i pigmentace, která chrup nepěkně barvila.

O jednom z prvních cílených bělení zubů hovoří literatura starověkého Říma. K získání a udržení zářivého úsměvu doboví lékaři doporučovali kozí mléko, odvážnější mohli sáhnout po lidské moči. Ještě před Římany s bělicími látkami experimentovali Egypťané, kteří před výměšky živých tvorů dávali přednost vinnému octu s příměsí pemzy.


16. století: Bělení až na dřeň

S nástupem baroka se pojí i první snahy o chemické bělení chrupu. V 16. století bylo zubařské řemeslo hudbou vzdálené budoucnosti (tuto nevděčnou práci vykonávali ponejvíce kovářští pacholci), vybělování zubů tak měli pod palcem holiči.

Dle písemných pramenů nanášeli na chrup svých zákazníků kyselinu dusičnou. O jejích bělicích účincích nemohlo být pochyb – moderní chemie řadila tuto látku mezi jednu z nejsilnějších kyselin. Výsledkem působení žíraviny opravdu byl bělostný úsměv; jenže kromě nevzhledné pigmentace odstranila kyselina i samotnou sklovinu, nezřídka zasáhla i do dřeně, o chemických popáleninách měkkých tkání dutiny ústní nemluvě.

Estetický zákrok byl jakousi ruskou ruletou raného novověku. Část „pacientů“ končila bez zubů, části zářivý úsměv vydržel – alespoň do té doby, než narušený zub napadla infekce.


Od holičů k zubařům…

První (relativně bezpečné) pokusy o vybělení chrupu se datují do třetí čtvrtiny 19. století. Lékaři tehdy k bělení doporučovali přípravky s kyselinou šťavelovou; ta se ve vysoké koncentraci vyskytuje přirozeně např. ve špenátu a další listové zelenině, která se jakožto přírodní bělicí přípravek využívá někdy i dnes.

Průlomový objev přišel ovšem až v 60. letech minulého století. Tehdejší stomatologové užívali pro léčbu zánětu dásní mj. také peroxidové sloučeniny – a jejich bělicího efektu si nebylo možné nevšimnout. Trvalo ale další dvě dekády, než se objevily komerční přípravky. První z nich připravil roku 1989 doktor Van Haywood, který přišel s nosiči naplněnými gelem s koncentrovanými peroxidy.

Metodika jeho bělení se stala základem moderních přístupů estetické stomatologie; princip bělení je dodnes stejný. Stejně jako před téměř třiceti lety i dnes je potřeba nosiče s peroxidovými přípravky nechat působit až 2 týdny v kuse, osm hodin denně. Jedinou významnější změnou je nahrazení karbamidu peroxidu peroxidem vodíku, jehož bělicí účinky jsou třikrát silnější, a je tedy možné používat jej v nižších koncentracích.


…od zubařů k domácím přípravkům

Časově a finančně náročné bělení zubů v ordinaci vyústilo v domácí vybělování. Obliba podomácku vyrobených přípravků s kyselinou citronovou, bambusovým uhlím nebo kokosovým olejem rostla; vzrůstající poptávka vyústila v průmyslovou výrobu bělicích pásek bez přítomnosti peroxidu.

Ty se na trhu objevily počátkem 90. let a ihned se staly hitem, alternativou k nákladným zákrokům v zubařských křeslech. Neobsahují nebezpečný peroxid, stačí je nosit jen půl hodiny a navíc jsou řádově levnější než pobyt na estetické klinice.